ZOO Ohrada - Reintrodukce puštíka bělavého (Strix uralensis) v Národním parku Šumava

Reintrodukce puštíka bělavého (Strix uralensis)
v Národním parku Šumava

Tento projekt má za cíl navrátit do volné přírody na Šumavě vzácný druh velké sovy, která zde počátkem století vymizela.
Ptáci vypouštění do volné přírody jsou odchováváni v ZOO Ohrada i dalších zoologických zahradách.

Popis projektu:

1. Historie výskytu puštíka bělavého na Šumavě

Puštík bělavý patří na Šumavě k původnímu druhu sovy. Určité odlišnosti v habitu dokonce vedly k popisu unikátní šumavské formy Strix schumavensis (HEYROVSKÝ, 1851). Ještě na přelomu 19. a 2O. století se na české i německé straně Šumavy a v jejím podhůří puštík bělavý pravidelně vyskytoval. Jednalo se o jeden z nejzápadnějších výskytů v rámci rozšíření puštíka v západním Palearktu. Hnízdil zde zvláště ve smíšených lesních porostech a jeho početnost zde mohla dosahovat minimálně několika desítek párů. Mezi nejčastější oblasti výskytu patřilo především území mezi Vimperkem, Volary a Novou Pecí. Od počátku našeho století bylo zaznamenáváno snižování početnosti puštíka, poslední údaje o hnízdění jsou k dispozici z 20. let a od konce 30. let je již puštík bělavý na obou stranách Šumavy považován za vyhynulý druh.

Příčinu velmi výrazného úbytku, resp. vymizení šumavské populace puštíka bělavého lze zpětně obtížně definovat. Dostupné údaje vedou k předpokladu, že se může jednat o kombinaci intenzivního odstřelu s některými nepříznivými okolnostmi vývoje životních podmínek (ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, silné kolísání velikosti populace v důsledku možných klimatických výkyvů a gradací drobných savců, genetická izolovanost málo početné populace). Puštík bělavý je nápadná a krotká sova, aktivující často za bílého dne, která je v blízkém okolí svého hnízda silně agresivní. Lze proto předpokládat, že při tehdejším vysokém počtu obyvatel Šumavy a možnostech v podstatě volné likvidace "škodné" mělo rozhodující vliv na vymizení puštíka právě pronásledování člověkem. V současné době je možno považovat reintrodukci puštíka bělavého na Šumavě za perspektivní, protože nebezpečí přímé likvidace puštíka bělavého je minimální. Jako kriticky ohrožený druh je legislativně chráněn a možnost nelegálního odstřelu je v posledních letech díky všeobecně příznivějšímu vztahu k dravým ptákům a zvláště k sovám málo pravděpodobná.

Od 30. do 70. let bylo na Šumavě evidováno několik pozorování puštíka bělavého. Jedná se zřejmě o náhodné zálety z míst trvalého rozšíření, vzdálených od Šumavy několik set kilometrů, avšak vyloučit nelze ani možnost přežití velmi omezené původní šumavské populace. Občasné výskyty puštíků bělavých na české straně Šumavy z 80. a 90. let pak lze přisoudit především vypouštění v Bavorském národním parku. Projekt reintrodukce puštíka bělavého na bavorské straně Šumavy byl zahájen počátkem 70. let a v současné době jej lze považovat za relativně úspěšný, protože v posledních letech již došlo ve volné přírodě k úspěšnému vyhnízdění několika párů, které se vytvořily z vypuštěných jedinců. Již v počátcích však projekt nesplnil dvě ze základních podmínek, a to dostatečný počet výchozích rodičovských párů (základ k chovu vytvořilo pouze 9 exemplářů, takže při vyprodukování necelých 200 mláďat dochází k nežádoucímu inbreedingu) a jejich původ (většina ptáků pochází z různých zoologických zahrad a někteří patří k nevhodné subspecii ze severní Evropy). Tento německý reintrodukční program nyní probíhá v omezenější míře (ročně vypuštěno v průměru 8 mláďat) a doposud ani na bavorské straně Šumavy neexistuje trvalá početnější a reprodukceschopná populace puštíka bělavého. Je proto velmi žádoucí eliminovat všechny výše uvedené nepříznivé faktory výrazným posílením geneticky vhodnou populací. Lze předpokládat, že projekt reintrodukce puštíka bělavého na české straně Šumavy by měl všechny tyto nároky splnit.

V současnosti v Čechách puštík bělavý nehnízdí a s výjimkou Šumavy v minulých stoletích patrně ani nehnízdil. Na Moravě se v 80. letech utvořila malá izolovaná hnízdní populace v oblasti Beskyd. Jde zřejmě o důsledek pozvolného šíření puštíka bělavého západním směrem ze Slovenské republiky, kde se v současné době vyskytuje početná stabilizovaná populace. V současnosti je puštík bělavý rozšířen především v horských lesích střední Evropy (Karpaty, některé horské oblasti bývalé Jugoslávie a nejvýchodnější oblasti Alp). Ve všech případech se jedná se o středoevropský poddruh (Strix uralensis macroura WOLF, 1810), který je izolován od hlavní oblasti rozšíření tohoto druhu v rozsáhlé oblasti tajgové zóny Palearktidy.

Na základě aktuálních poznatků o potravě puštíka bělavého (převažují menší druhy savců, méně jsou pak zastoupeni ptáci, obojživelníci a hmyz a při současných znalostech o populacích drobných savců a ptáků i predátorů na Šumavě lze předpokládat, že navrácení tohoto většího predátora do biocenóz Šumavy nebude mít zásadní vliv jak na kořist, tak i na potravní (ale i hnízdní) konkurenty. Při zvažování opodstatněnosti reintrodukce a jejích vlivů nelze opominout ani skutečnost, že puštík patří mezi ty predátory, jejichž početnost a reprodukční strategie je velmi výrazně závislá na dostatku, resp. přebytku potravy, tedy největší predační tlak vytváří právě v období gradace drobných savců. Vzhledem ke své trofické strategii (široké potravní spektrum, lov během dne i noci, zimní potulky) však v současných podmínkách Šumavy nehrozí, že by v období nižšího stavu populací drobných savců trpěl puštík bělavý výrazným nedostatkem potravy nebo že by nedostatek potravy kompenzoval trofickou specializací.

2. Zajištění zvířat pro reintrodukci

Limitujícím faktorem pro zahájení úspěšné reintrodukce bylo zajištění dostatečného množství chovného materiálu. Z hlediska genetického i ekonomického se ukázalo jako nejvhodnější pro reintrodukci použití středoevropské subspecie ze Slovenské republiky. Populace puštíka bělavého je na tomto území početná a odběr určitého množství jedinců se v žádném případě na velikosti a kvalitě populace nemůže projevit. Uvážíme-li, že odhadovaných 500 slovenských párů puštíka vyprodukuje v potravně nepříznivých letech min. 500 a v letech příznivých více než 1 500 mláďat, pak např. plánovaných 5-10 odebraných mláďat ročně představuje zanedbatelnou část z vylíhlých jedinců. Při odběru je dodržována zásada, že pouze z hnízda o dvou a více mláďatech se odebere vždy jen jedno nejmladší mládě, které obvykle pro nedostatek potravy uhyne. Je proto zřejmé, že vliv odběru na celkový počet všech vylétlých mláďat je prakticky nulový a v žádném případě nemůže jakýmkoli způsobem tuto populaci ovlivnit. Zahnízdění a jeho úspěšnost u východoslovenské populace puštíka bělavého jsou podporovány výrobou a instalací hnízdních budek, které jsou často k hnízdění využívány a počet mláďat v nich dosahuje dokonce vyšších hodnot než při jiných způsobech hnízdění.

Chov puštíků bělavých vychází z řady publikovaných údajů a ze zkušeností s chovem puštíků bělavých v Bavorském NP. Pro sestavení chovných párů je třeba jako základ použít kombinaci většího množství jedinců z volné populace v různých místech Slovenska. U těchto dovezených kusů se na podzim provádí sexování endoskopickou metodou a následně sestavení párů. Ty jsou poté umístěny v několika trvalých chovných zařízeních s dostatečnou personální a materiální základnou (ZOO Ohrada u Hluboké n. Vlt., Přírodovědná stanice Horažďovice, Stanice ochrany fauny Pavlov, Zoopark Chomutov). V nich puštíci pravidelně hnízdí a odchovávají mláďata, která se používají pro vypouštění do volné přírody nebo pro sestavování dalších chovných párů. Na základě současných zkušeností při vhodném krmení odchová jeden rodičovský pár v průměru okolo dvou mláďat za rok, přičemž počet mláďat se s přibývajícícm stářím rodičů obvykle zvyšuje. Je tedy předpoklad, že při plánovaném trvalém chovu 6-10 hnízdících párů a každoročním dovozu 5-10 mláďat ze Slovenské republiky je možné do roku 2005 vypustit na Šumavě až 150-200 exemplářů. Tento počet, společně s přibližně stejným množstvím vypuštěných jedinců v Bavorském NP a v kombinaci s připravovaným vypouštěním puštíků na území Rakouska, lze považovat za dostačující pro vznik trvalé reprodukceschopné populace v oblasti Šumavy.

3. Vypouštění

Vlastní vypouštění puštíka bělavého do volné přírody vychází především z osvědčené metodiky v Bavorském národním parku. Chovné páry jsou umístěny ve vypouštěcích zařízeních, umístěných na Šumavě v příhodných biotopech nebo jejich bezprostřední blízkosti. Jedná o prostornější voliéry pro rodiče s mláďaty, která jsou v vhodném období, obvykle koncem července, z voliéry vypuštěna. Mláďata se pohybují v okolí těchto vypouštěcích zařízení a jsou ve vizuálním i hlasovém kontaktu s rodiči, což je velice důležité pro dobrou adaptaci na volnou přírodu. Po tuto dobu jsou mláďata přikrmována, postupně však začínají potravu lovit samostatně a za několik týdnů nejbližší okolí volier opouštějí. Do těchto vypouštěcích volier jsou umisťováni rodičovské páry s mláďaty z trvalých odchovných zařízení 1-2 měsíce před vypuštěním mládat (dlouhodobější nebo trvalý chov hnízdících párů ve vypouštěcích volierách se prozatím ukázal z finančních i organizačnách důvodů jako nevhodný). Někdy jsou k mláďatům pocházejícím z trvalých chovných zařízeních přidávána slovenská mláďata z volné přírody. V budoucnu budou z těchto voliér v některých případech vypouštěna mláďata i s rodičovským párem, což umožní ještě přirozenější vývoj mláďat v kontaktu s rodiči i delší společně strávenou dobu po opuštění hnízda. U takto vypuštěného hnízdního páru je pravděpodobná silná hnízdní vazba na místo vypuštění i v dalších letech (starší ptáci se po vypuštění obvykle neodstěhují tak daleko jako mladí ptáci, kteří se během první zimy mohou přesouvat až několik desítek kilometrů. Předpokládá se, že je možno tímto způsobem postupně vytvořit ve vhodných lokalitách stálé hnízdní okrsky s trvalejší produkcí mláďat. Množství takto vypouštěných hnízdících párů však bude závislé na počtu jedinců, kteří budou pro tento účel vhodní. Puštíci vychovaní člověkem bez dlouhodobé přítomnosti rodičů jsou jako jedinci s nežádoucím imprintingem po vypuštění do volné přírody silně handicapováni a mohou mít tendenci ve zvýšené míře napadat člověka.

Vypouštění mláďat probíhá v NP Šumava v místech historického výskytu puštíka bělavého. V současné době jsou k dispozici tři vypouštěcí zařízení v okolí Českých Žlebů, Stožce a Rejštejna. Při volbě umístění vypouštěcích zařízení jsou upřednostňovány lesní porosty, blížící se svou druhovou, věkovou i prostorovou skladbou lesům přirozeným (v daných podmínkách především smíšené porosty pralesovitého charakteru s převahou buku) v kombinaci s volnými plochami s dostatečným množstvím potravy. Jedná se zároveň o místa s nedávným výskytem dalších jedinců puštíka bělavého nepocházejících z tohoto projektu Z důvodů možného křížení mezi puštíkem bělavým a puštíkem obecným je vhodné podle možností omezit možné kontakty obou druhů.

V oblastech vypouštění jsou instalovány vhodné hnízdní budky, i když lze předpokládat zahnízdění též jiným způsobem (stará hnízda dravců, ve zlomech stromů, na zemi apod.). Všichni vypuštění jedinci jsou okroužkováni a označeni mikročipy. U třech exemplářů vypuštěných v roce 2000 byly instalovány vysílačky, s jejichž pomocí bude možno získat důležité informace o pohybu ptáků po vypuštění do volné přírody po období až jednoho roku. V zásadě lze konstatovat, že celá reintrodukce je koncipována s maximálním ohledem na co nejpřirozenější chov a vypouštění odchovávaných jedinců s omezením stresových situací na minimum.

Vzhledem ke značnému rozptylu mláďat po vypuštění lze očekávat postupně se rozšiřující, ale velmi těžko předvídatelný výskyt v oblasti celé Šumavy. Není důvod předpokládat dlouhodobější kumulaci více jedinců na stejné lokalitě a ani celková denzita zřejmě nebude vzhledem k velké rozloze Pošumaví dosahovat vyšších hodnot. Souběžně s vysazováním probíhá v modelových oblastech terénní vyhodnocování změn početnosti puštíka bělavého, kontrola obsazenosti budek a dalších potencionálních míst pro hnízdění, vyhodnocování nabídky kořisti a složení potravy puštíka bělavého i další aktivity.

Od započetí realizace projektu v roce 1991 bylo doposud dovezeno 31 mláďat ze Slovenské republiky a 40 mláďat bylo odchováno v našich zoologických zahradách, v letech 1995-2000 bylo vypuštěno do volné přírody 44 jedinců (viz tabulka). Tím byla úspěšně zakončena první fáze projektu, která měla za cíl sjednotit tým spolupracovníků, zajistit vhodné zázemí pro realizaci projektu, shromáždit geneticky vhodné jedince a započít s jejich reprodukcí, ověřit metody odchovu a vypouštění mláďat do volné přírody. Celý projekt je možno již v této fázi označit za úspěšný, neboť v letech 1998 a 1999 bylo na české straně Šumavy po více než 70 letech opět prokázáno vyhnízdění puštíka bělavého ve volné přírodě, a to poblíž míst jeho vypouštění, a i na několika dalších místech vhodných pro zahnízdění jsou pravidelně pozorováni jiní vypuštění jedinci. Lze se tedy domnívat, že za předpokladu pokračování reintrodukčního programu a důsledné ochrany puštíka ve volné přírodě je reálná naděje na zvyšování početnosti a stabilizaci šumavské hnízdní populace této sovy.

3. Poděkování

Celý projekt by nemohl úspěšně probíhat bez pomoci řady organizací a jednotlivců. Na odběru mláďat puštíka bělavého ve Slovenské republice se podílí Lesnická fakulta Technické univerzity ve Zvoleně (Ing. Rudolf Kropil, CSc.), Zoologická zahrada Bojnice a Mgr. Štefan Danko, RNDr. Pavol Kaňuch, RNDr. Štefan Pčola a MUDr. Ladislav Šimák. Vstřícná je i podpora orgánů ochrany přírody Slovenské republiky (především Ministerstva životního prostředí SR). Výrazný podíl na přípravě a zahájení prací má Ing. Jaroslav Červený, CSc. Nezbytné je zabezpečení vlastního chovu, které až do současnosti zajišťuje a z velké části ze svých nákladů hradí ZOO Ohrada u Hluboké n. Vlt. (RNDr. Vladimír Holas, Petr Bednář a další), Přírodovědecká stanice v Horažďovicích (Karel Průcha), Stanice pro ochranu fauny v Pavlově (RNDr. Aleš Toman se spolupracovníky) a Zoopark v Chomutově (MVDr. Martin Ptáček aj.), další spolupráce se rozbíhá i se ZOO Praha. Práce a náklady spojené s vlastním vypouštěním do volné přírody garantuje Správa NP a CHKO Šumava (RNDr. Luděk Bufka, pracovníci LS České Žleby, Stožec a Rejštejn) a významná je spolupráce s NP Bavorský les (Dr. Wolfgang Scherzinger). Organizaci celého reintrodukčního projektu zajišťuje Správa CHKO Třeboňsko (Ing. Bohuslav Kloubec). Část finančních nákladů hradí též Ministerstvo životního prostředí ČR, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Správa Chráněných krajinných oblastí ČR.

Autorem příspěvku pro naše stránky je ing. Bohuslav Kloubec ze Správy CHKO Třeboňsko

FOTOGRAFIE

1. Puštíci ve vypouštěcí voliéře

2. Všichni vypuštění jedinci jsou okroužkováni a označeni mikročipy (nasazování kroužku)

3. Identifikace puštíka prostřednictvím mikročipu

4. U třech exemplářů vypuštěných v roce 2000 byly instalovány takovéto vysílačky

5. Upevnění vysílačky k ocasnímu peru